S vodníky neboli basrmany nebylo radno si zahrávat! V blízkosti vody byla jejich moc velká, a kdo na to zapomněl, špatně skončil. Tady je pohádka o pasáčkovi, který se basrmana nezaleknul.
Kdo chtěl jít z Vidče do Zubří, tak ho zavedly chodníčky přes Kadaně, přes vršky a pasínky a kolem jezírka. V těch místech bývala kdysi veliká močařiska a v jezírku měli své světnice kadaňovští basrmani. Kdo nemusil, raději tudy nešel. Jednou jednomu pasákovi, který pásl v Kadaních ovce, basrman utopil psa a brzy nato pět ovec.
Však já se ti pomstím! zahrozil obuškem basrmanovi, ale basrman se mu jen zachechtal a ponořil se do jezírka. Pasák věděl, že mají doma kouzelnickou knížku a tam že leccos je. Večer prohledal almaru, až ji našel. Pak v ní dlouho listoval, až přišel na to, co hledal. Přečetl si ty stránky, a aby je ráno hned našel, ohnul jednomu listu roh a tak si poznačil, kde to čarování proti basrmanovi je. Ráno vyhnal ovce na kadaňovské vršky, a když se rozpásly, sedl si na břeh jezírka, vytáhl ze záňadří knížku, našel ohnutý růžek a začal číst. A četl a četl. Četl tak dlouho, až uviděl basrmana, jak pluje pod vodou. Basrman se mihl sem a zase tam, sem a tam, jako štika tam a zase zpět, pořád pod vodou, tam a zpět, ale nad vodu vyplout nemohl. Jako by byl pod sklem a to sklo nemohl prorazit. Tak zaklel ovčák basrmana pod vodu. Od té doby už nikomu neškodil. Lidé ho někdy vídávali míhat se mezi rybami a žábami, ale nikdo se ho už nebál.
(úryvek upraven z textu v knize O stodolovém mistru / Pohádky a pověsti z Rožnovska / Miloš Kulišťák, dědicové / Josef Strnadel / Profil / Ostrava 1984)
