Čarodějové a černokněžníci putovali světem všelijak – létali na svém plášti, na drakovi, kozlovi nebo dokonce na beranovi! Lidem moc nekřížili cestu, ale občas je do svých kouzel zapojili…
Před dávnými časy bývalo karlovické jezero o mnoho větší: kde se dneska zelenají louky, stávala samá voda. Jednou po ránu tu kosil jakýsi chalupník trávu. Vtom se před ním objevil cizí pán, jako by vystoupil rovnou ze země. Byl černý od hlavy až k patě a milý chalupník poznal na první pohled, kdo to je – černokněžník! Dali se spolu do řeči a mezi jinou si chalupník postěžoval, jaké má bídné živobytí. Příteli, kdybys chtěl, já bych ti k výdělku pomohl. A co by to mělo být pantáto? vyptával se sedlák. Nic těžkého! Tady v jezeře se skrývají dva draci a já je chci vyvést z vody ven. Tož bych potřeboval, abys mně podržel toho prvního, než toho druhého vyvedu z jezera též. Pak si sedneme každý na jednoho a poletíme na nich pryč. Až je dostanu tam, kde je chci mít, pěkně ti zaplatím.
Chalupník se nejprve ošíval, ale pak ho ty peníze zlákaly. Černokněžník vytáhnul zpod pláště starou knížku, klekl si na zem a začal z ní číst. Jezero se hýbalo víc a víc, pak se objevil drak a plul ke břehu. Černokněžník mu na hlavu hodil ohlávku a pomalu ho vytahoval na suchou zem. Tu máš a drž! povídá chalupníkovi a už z jezera vyvolával druhého, ještě většího draka. Černokněžník mu vylezl na hřbet, chalupník se třásl strachy, ale nakonec se přece jen na draka také posadil, pak černokněžník zamumlal cizí slova a už letěli. Za dlouhý čas se ocitli nad nějakým velikánským městem, snesli se na dracích dolů, přímo na náměstí a hned se tam seběhlo plno lidí. Ti černokněžníkovi za draky bohatě zaplatili a černokněžník chalupníkovi vysázel jeho odměnu. Chalupník se na peníze sotva podíval, jen seděl smutný, slzy v očích. Nač jsou mi peníze, když odtud netrefím domů, naříkal. Když jsem tě dovedl až sem, postarám se ti taky o posla, co tě donese zpátky, těšil ho černokněžník. Než se nadáš, budeš zase doma!
Vzal píšťalku, začal na ni pískat a za chvíli před nimi stál statný kozel, černý jak saze. Pěkně se na něho posaď a pojedete domů. Chalupník si myslil: Když už jsem jezdil na drakovi, proč bych to nezkusil taky na černém kozlu? Nedal se dvakrát pobízet, rozloučil se s černokněžníkem, a vijé! Kozel skákal jako o závod, co krok, to třicet mil. Než se nadál, stál na tom místě, co ráno začal kosit louku. Ale doma jak se divili, když ho uviděli! Žena chalupníkovi pověděla, že už jej dávno oplakali, protože je to právě rok a den od chvíle, co odešel z domu kosit trávu!
(úryvek upraven z textu v knize Šest černých kohoutů / Oldřich Sirovátka, Marta Šrámková / Profil / Ostrava 1986)
