Dožínky
Oslava dokončené práce, dožínková slavnost se zvyky.
Dožínková slavnost – dožatá v podání národopisného souboru Polančan z Valašské Polanky.
Od 9.00 do 18.00 budou k vidění některá dnes již zapomenutá řemesla, spojená s provozem hospodářské usedlosti
- výroba březových metel a košů z vrbového proutí, pletení ošatek a drobných dekorativních výrobků ze slámy, výroba a zdobení dožínkových věnců).
- Dožatá s národopisným souborem Polančan z Valašské Polanky
14.00 – kosení posledního políčka ovsa pod hrozenkovskou terasou
15.00 – děkovná pobožnost s požehnáním u kaple sv. Michaela Archanděla z Valašské Bystřice
15.30 – dožínková slavnost se zvyky na dvoře Matochovy usedlosti z Velkých Karlovic – Jezerného čp. 38
Přijďte si společně s námi v sobotu 23. srpna zavzpomínat na časy dávno minulé, a znovu prožít radost našich předků z dokončené práce.
Už ten oves dozrává,
a hlavěnku pokládá.
Chystaj gazdo aldamáš,
už ten oves dolů máš.
Právě tuto a mnoho dalších písní jste mohli v minulosti slyšet v poslední den žní, které mívaly často slavnostní ráz. Po skončení žatevních prací se konala slavnost, jíž se na Valašsku říkalo dožatá či obžinky. Dožínky se většinou slavily v jednotlivých hospodářstvích, kde se v průběhu žní na práci najímalo více ženců a žniček.
Dožínky mívaly různou podobu, od skromného předání věnce hospodáři až po pompézní slavnost. A přece – zaposloucháme-li se do slov žňových písniček, nechybí v nich prosba o Boží dar a poděkování za něj.
Budiž Bohu čest a chvála,
že jsem ten oves dožala.
Buďme z toho potěšení,
j
Jejich základní myšlenkou bylo děkovat za štědré dary přírodou poskytnuté a prosba za další požehnání. Naši předkové obětovali přírodním bohům z toho, čeho jim bylo od nich štědře naděleno, zejména obilí, ovoce a zvířata.
Posledním žnivem na Valaších býval oves a pohanka. Proto vystrojí žnice gazdovi věnec ovesný, nebo pohančený.
Ženci a žnečky, vijte věnečky,
z modravé charpy a zlatých klásků,
vijte do věnců něžnost a lásku.
Prožitek žní v této podobě je pro nás už jen vzpomínkou. Stejně jako před padesáti lety vzpomínali na žně s kosáky či srpy. Tehdy ještě žily pamětnice, které byly svědky toho, že v některých horských hospodářstvích dávali přednost žnutí obilí tímto archaickým nářadím, protože věřili, že při sečení kosou „by se obilí vymlátilo už na poli". Velcí sedláci mívali tehdy na žně najato až dvacet žnic. Ať už žnice nebo sekáči s hrabicemi, všichni museli dostat během práce vydatnou stravu, aby si uchovali sílu a dobrou náladu, aby nepomluvili hospodyni a hlavně, aby příští rok přišli na „žniva" zase. Při žních se hospodyně snažily připravit všeho hojnost. I k této příležitosti ženci zpívali žertovné písně.
Ty gazděnko mladá, stroj večeřu ráda,
stroj ty nám ju směle, žaly jsme vesele.
Gazděnko v rubášku, napeč nám koláčků,
jakových takových, třeba tych makových.
Režie
Mgr. Petr Liďák
petr.lidak@nmvp.cz
571 757 112
Bibliografie P. Liďák.pdf