Online seriál - Střípky z depozitářů

Na Rožnovsku bývalo v minulosti běžné, že vdané ženy nosívaly jako součást svého každodenního oděvu čepec. Nejprve si zapletly dlouhé vlasy do dvou copů, tzv. lelíků, které poté ovíjely kolem hlavy. Takto upravené vlasy následně zakrývaly čepcem bílé barvy.

Čepec se skládal ze dvou částí – těla, jehož základem je čtverec, neboli dýnko, a ozdobné krajky zvané mřežka. Mřežka byla tvořená tradičně pěti nebo sedmi obloučky, tzv. zuby. Čepce se zhotovovaly nejčastěji síťováním, ale běžné byly i čepce háčkované, pletené nebo tylové. Vyšívané mřežky byly mnohdy uměleckými díly, při jejichž tvorbě se místní vyšívačky nechaly inspirovat zejména rostlinnými motivy, proto na čepcích můžeme spatřit různé druhy květů, listů a poupat, neobvyklé nejsou ani obilné klasy, vinná réva nebo granátová jablka. Tradice každodenního nošení čepce přetrvala u některých žen až do 2. poloviny 20. století.

Prezentovaný exemplář byl pravděpodobně vyroben na počátku 20. století a je ukázkou síťovaného čepce s mřežkou se sedmi vyšívanými zuby. Na čepci převládají přírodní motivy, dominantní je zejména rozměrný květ na dýnku, který se po celém těle čepce opakuje. Mřežka je tvořená drobnějšími kvítky vyšívanými na batistu.

Čepec patřil Rozálii Kubáňové (1881 – 1968) z Horní Bečvy, která spolu se svým manželem Josefem (1878 – 1937), obuvnickým mistrem, provozovala od roku 1903 hojně navštěvovaný hostinec na Martiňáku. Manželé neměli lehký život; dohromady se jim narodilo deset dětí, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Živobytí vysoko v horách bylo těžké; dřevěný hostinec roku 1908 vyhořel, a tak na jeho místě musel Josef Kubáň postavit hostinec nový, tentokrát zděný. Kubáňovi obývali malou dřevěnici na jižním svahu Martiňáku v blízkosti hostince. Josef Kubáň se živil prací v lese a hostinec pronajímal, ale ve 30. letech se jej rozhodl prodat Klubu českých turistů z Ostravy-Přívozu. Kubáňovi však nadále zůstali na Martiňáku jako nájemci.

Během 2. světové války provozoval turistickou chatu s hostincem jejich zeť Rudolf Kubáň se svou ženou Amálií, dcerou Rozálie a Josefa Kubáňových. Mladí manželé se spolu s dalšími členy rodiny aktivně zapojili do protinacistického odboje. Od podzimu roku 1944 spoluvytvářeli zázemí pro 1. československou partyzánskou brigádu Jana Žižky; partyzánům zajišťovali šatstvo, potraviny, zdravotnický materiál nebo léky. Sourozenci Josef a Božena Kubáňovi, oba tehdy pracující na Martiňáku, fungovali jako hlavní partyzánské spojky. Výhodně umístěnou chatu také často využíval štáb brigády Jana Žižky.

Útočiště na Martiňáku nalezl i těžce zraněný velitel brigády por. Ján Ušiak, kterému se, spolu se svým pobočníkem Janem Dvořákem, podařilo na chatu dostat po střetu partyzánů s německou hlídkou na Čertově mlýně. V důsledku této události, a následné zradě partyzána Jana Dvořáka, došlo k rozsáhlé vlně zatýkání partyzánských podporovatelů. Mezi zatčenými byli sourozenci Josef, Vladimír a Božena Kubáňovi, i jejich švagr Rudolf Kubáň. Všichni za odbojovou činnost zaplatili životem – Vladimír Kubáň byl Němci zastřelen během výslechu na Bílé, Božena Kubáňová zemřela v plynové komoře koncentračního tábora Mauthausen, Josef Kubáň zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg, Rudolf Kubáň byl zastřelen v Kounicových kolejích v Brně.

Rozálie Kubáňová tak za 2. světové války ztratila nejen tři děti, ale i zetě. V roce 1946 převzala tři Československé válečné kříže 1939 udělené jejím dětem in memoriam.