Historie a vznik muzea

Obec Zubrnice, podobně jako řada dalších vesnic v oblasti bývalých Sudet, byla po druhé světové válce zasažena odsunem původních obyvatel, který znamenal přerušení po staletí budovaných vztahů k půdě, krajině a místu. Pomalu mizely ovocné sady a chmelnice – po generace opečovávaná kulturní krajina postupně degradovala. V šedesátých letech došlo v centru obce k demolicím z dnešního pohledu velmi cenných staveb. Nakonec měl být odstřelen i kostel sv. Maří Magdalény. V poslední chvíli bylo ale zániku nenahraditelného kulturního dědictví zabráněno.

Zlom přišel v roce 1974, kdy se o situaci kolem kostela dozvěděli pracovníci Vlastivědného muzea v Ústí nad Labem se sídlem v Trmicích. Nejen že se jim podařilo kostel před odstřelením uchránit, ale při opakovaných výjezdech pracovníků muzea do obce byl zachráněn před demolicí i roubený dům čp. 61, dodnes tvořící jádro muzea, který byl v době převzetí z vlastnictví Státního statku v dezolátním stavu. Souhrou šťastných okolností (díky onemocnění bagristy byla demolice odložena) se podařilo Františku Ledvinkovi, zakladateli muzea a jeho současnému řediteli, pomocí taktické diplomacie stavbu rychle převést pod muzeum. Původně měla sloužit jako rekreační objekt pro zaměstnance, ale postupně při objevování potenciálu místní zástavby začala sílit myšlenka založení muzea lidové architektury, které začalo být systematicky budováno od roku 1977.

V době, kdy docházelo na severu Čech v důsledku důlní činnosti a soustavného chátrání k velké likvidaci památek, které před ještě větší zkázou uchránil jen fenomén chalupaření, to lze považovat za promyšlený tah.

V obci následně došlo ke stavebněhistorickému průzkumu pod vedením prof. Jiřího Škabrady, jenž odhalil její další významná specifika. Do Zubrnic se zároveň začaly soustřeďovat stavby i drobné církevní památky nalezené a zachráněné v terénu, na jejichž obnově a novém uplatnění se zde pracovalo. František Ledvinka využil kontaktů s předním odborníkem na koncepční budování muzeí v přírodě a etnologem doktorem Jiřím Langrem z Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm a zajistil tak přímé spojení se špičkou v oblasti lidového stavitelství.

Samotné práce zpočátku probíhaly svépomocí a brigádně, za běžného každodenního provozu muzea. Záhy však o obnovu začali projevovat zájem památkáři a zapojili se do ní i řemeslníci z hutě Okresní správy památek. Právě tehdy muzeum získalo a opravilo budovu nádraží s výhledem na pravidelný vlakový provoz.

Dne 22. září 1988 byl slavnostně pod patronací významného odborníka na lidové stavby PhDr. Josefa Vařeky otevřen první a dosud stěžejní okruh muzea – chmelařská usedlost čp. 61. Po společenských změnách v roce 1989 byla dokončena oprava kostela a návštěvníkům se postupně otevřely expozice školy, obchodu a v následující dekádě selský mlýn v Týništi.

Muzeum začalo aktivně spolupracovat s Fakultou Životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem a také se studenty dnešní Fakulty umění a designu, kteří v polovině 90. let začali pořádat zprvu studentské Májové jarmarky, jež se na dlouhý čas staly v kraji pověstnými a jedinými svého druhu.

V roce 1994 se muzeum v Zubrnicích osamostatnilo a přešlo od městské správy pod Národní památkový ústav v Ústí nad Labem, v roce 2013 pak pod pražskou památkovou správu. Nejnovější kapitola jeho historie se píše od prosince roku 2018, kdy se stalo součástí Národního muzea v přírodě se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, kde jeho zakladatel před více než čtyřiceti lety hledal inspiraci.

Posledním velkým projektem muzea byla v letech 2008–2012 přeshraniční spolupráce s německým partnerem v programu Cíl3/Ziel3, který umožnil z evropských dotací rekonstruovat přenesený objekt z Loubí, sloužící jako víceúčelové vzdělávací centrum. Jedná se o největší a plně vybavenou budovu určenou pro edukační programy mezi všemi muzei v přírodě u nás.